Petr Fiala: Členství v NATO je dnes ještě důležitější než před dvaceti lety

Před 20 lety (12. března 1999) se Česká republika stala členem NATO. A zanedlouho (4. dubna) si budeme připomínat 70 let od založení Severoatlantické aliance. Dvě významná kulatá výročí, která bychom neměli přehlédnout.

Do Aliance jsme vstoupili po půlstoletí její existence. Oprávněně jsme to považovali za definitivní průlom, za přechod z jednoho (politického) světa do druhého. Ze světa komunistické nadvlády řízené z Moskvy, z reality tradiční středoevropské geopolitické slabosti – a jak se ukázalo v minulosti nefungujících dvoustranných dohod a garancí – do světa, v němž  jsou naše civilizační hodnoty a svoboda chráněné a garantované nejsilnějším vojensko-politickým spojenectvím na světě.

Úkolem NATO při jeho vzniku v roce 1949 bylo odvrátit sovětskou expanzi, zamezit oživení nacionalistického militarismu v Evropě silnou americkou přítomností na kontinentu a povzbudit politickou integraci Evropy. Svou zásadou kolektivní obrany NATO pomáhalo zajistit bezpečné prostředí, nezbytné pro rozvoj demokracie a pro hospodářský růst. Podle slov tehdejšího amerického prezidenta Harryho S. Trumana byly Marshallův plán, který poskytl finanční prostředky ke stabilizaci ekonomické situace států západní Evropy, a NATO „dvěma polovinami jednoho ořechu“.

Před 20 lety, když jsme jako ČR vstupovali do NATO, jsme ve světě prožívali výjimečně krátké období, kdy se mohlo zdát – a někteří to i tvrdili –, že nastal „konec dějin“. Někteří tvrdili, že cíle Aliance byly definitivně naplněné. A proto je prý NATO třeba rozpustit, a ne ho rozšiřovat. Vždyť Sovětský svaz se rozpadl a sovětská expanze nehrozila, politická integrace Evropy se zdála být stejnosměrným nekonečným procesem a válka na Balkáně se mnohým jevila jen jako nějaký časově i územně ohraničený pozůstatek minulosti, který vyřeší jeden vojenský zásah.

Dnes, o 20 let později, jsme bohatší o jednu zkušenost, a sice že konec dějin nenastal. Že nenastane nikdy, dokud bude lidstvo existovat. Že nenastane ani konec geopolitiky. A že nikdy nenastane ani konec zápasu různých zájmů a hodnot. Před 20 lety se někomu mohlo zdát, že Aliance má spíše symbolickou hodnotu a že její úkoly, pokud ještě nějaké vůbec zbývají, jsou někde velmi daleko od nás. Dnes se dá vyslovit hypotéza, že pokud by se oslabilo, zásadně narušilo, nebo rozpadlo transatlantické politicko-vojenské spojenectví, tak se může ocitnout ve vážném ohrožení nejen bezpečnost naší země, ale naše civilizace jako taková.

Aby se to nestalo, měli bychom mít na mysli dvě paralelní strategie.

První strategie je, že bychom neměli podléhat panice a povzbuzovat řeči o krizi Aliance. NATO zažilo už v minulosti těžké chvíle, například stálo před otevřeným vojenským konfliktem dvou svých členů.

Druhou strategií je dosahovat konkrétních cílů a nacházet účinná řešení. Tři z nich zde zmíním.

Prvním cílem je evropská spoluúčast, respektive rovnoměrná spoluúčast všech členských zemí na nákladech NATO. To se týká zásadním způsobem i České republiky. A mluvím o tomto cíli na prvním místě, protože všichni bychom měli začít od sebe, ještě předtím, než začneme vznášet nároky na jiné.

Politická a vůbec veřejná debata o spravedlivějším sdílení nákladů „cash, capabilities, contributions“ se obvykle omezuje téměř výhradně na první „C“, tedy na výdaje na obranu. Od roku 2014 se podařilo zvýšit kumulativní výdaje na obranu spojenců bez USA o 41 mld. USD a do roku 2020 by to mělo být 100 mld. USD. Dokonce i státům, které z různých důvodů nedosáhnou 2 % HDP na obranu do roku 2024, je jasné, že finance jsou hlavním předpokladem pro každou plánovanou aktivitu – teritoriální obranu, operace, modernizaci nebo partnerskou spolupráci. Považuji za přínos prezidenta Trumpa, že – byť svým osobitým způsobem – přispěl k tomu, aby se mluvilo o prvním „C“. Zbývající dvě „C“ (capabilities, contributions) jsou méně mediálně zajímavá, i když reálně je jejich naplňování stejně důležité. Toto je praktická oblast, kde by se dalo a mělo přidat a kde můžeme mít výsledky. A můžeme tak jako Aliance získat nové sebevědomí i respekt.

Zadruhé, je dnes zcela zřetelné, že s přibývajícími lokalitami i zdroji ohrožení musí logicky být takové rozsáhlé spojenectví jako NATO rozdělené v názorech, co je aktuálně největší hrozba. Jinak vidí bezprostřední ohrožení východní křídlo (riziko Ruska), jinak jižní křídlo (migrace a rizika přicházející z Afriky) a ještě jinak Spojené státy. Nemyslím, že v těchto pohledech stojíme proti sobě. Spíše z nich vyplývá úkol sladit taktiky do jedné strategie a dosáhnout pro ni porozumění.

Právě zde se otevírá prostor pro aktivnější a možná i nějak více strukturovaný politický dialog. Pokud jsem v prvním bodě zmínil slova prezidenta Trumpa – protože má pravdu, že jsme v Evropě převážná většina z nás černými pasažéry – tak v této druhé oblasti vidím výzvu pro nás v Evropě, jak posílit svoji roli.

Význam politické mise Spojených států pro povědomí euroatlantické sounáležitosti v USA i v Evropě je nenahraditelný. Nebudeme mít nikdy lepší spojence. Ale i přirozené spojenectví a vynikající partnerství je třeba udržovat a je třeba se o ně starat.

Myslím, že v této věci by mohly země, které nikdy netrpěly protiamerické sentimentem, spíše naopak, spojit síly a vyvinout vlastní aktivity. Nejen na úrovni jednotlivých států a jejich reprezentantů. Ale napříč zeměmi i politickými proudy euroatlantického zaměření. Zdá se mi, že na to summity NATO nebo pár bezpečnostních konferencí nestačí…

Je potřeba, abychom namísto nerealistických politických řečí o společné evropské armádě nabídli hlas politické alternativy pro-NATO. Hlas, který bude prosazovat tezi: můžeme mít křídla, můžeme mít regionální velení, můžeme vést regionální operace, ale bezpečnost zde v Evropě a ochrana našeho civilizačního okruhu je a zůstane úkolem NATO. Oslabování této doktríny je oslabováním ochrany našich hodnot, kořenů, i samotné existence. Bez ohledu na sílu, původ, lokalizaci nebo formu ohrožení.

Třetí bezprostřední roli vidím v tom, abychom našli způsob zadržování externích politických vlivů na Balkáně a na Ukrajině, tedy na bezprostřední hranici NATO. Jsou to důležité země a důležitá území, o jejichž duši se dnes vede válka, pokud bych se měl vyjádřit trochu poeticky a nemusel zacházet do podrobností. Ale je jasné, že mluvím o pronikání zájmů Ruska na Ukrajině a na Balkáně, a civilizačně konkurenčního muslimského světa na Balkáně. Samozřejmě, že se to může jevit méně naléhavé než například hrozby ze Severní Koreje, Íránu nebo miliony lidí čekajících na hranicích Evropy. Ale proto jsem použil obrazné pojmenování „zápas o duši“, protože duši ani neochráníte ani nezlomíte vojenskou operací. Mluvím o tom, jak tyto země ochránit od zasahování externích sil, tak abychom neměli pásmo politické nestability a chaosu přímo na hranicích NATO.

Z toho, co jsem řekl, je jasné, že pokládám vstup ČR do NATO nejen za klíčovou událost z historického hlediska, ale že členství v NATO je podle mě zásadní – a možná dnes ještě důležitější, než před 20 lety – pro zajištění naší bezpečnosti v budoucnosti. Dělejme vše pro to, abychom byli platnými, aktivními a hrdými členy Severoatlantické aliance.

 

Psáno pro web Forum24.cz.