Příběhy revoluce: MILENA KOZUMPLÍKOVÁ

Listopadové dny ’89 – pokud člověk nebyl přímo potlučen na Národní třídě – byly nádherné. Kdo je neprožil, snad může porozumět historii, ale nikdy těm dnům v jejich nezapomenutelné atmosféře.

V pondělí 20. listopadu prohlášení ve Svobodném slově, v úterý – Havel na balkonu Melantrichu – většina pracovníků našeho ústavu téměř těsně pod balkonem, Havlova první slova a moje bezprostřední: „Prokristapána, my budeme mít prezidenta, který ráčkuje.“ Strašná zima a rozbředlý sníh ve středu, veliká ostražitost, když se shora od magistrály ozval hluk silnějších motorů – obávali jsme se útoku armády na manifestanty. Pak strašná zima na letenské pláni v sobotu, jmenování vlády, která byla výsměchem všem představám národa 5. prosince, a pak vláda další, tuším jmenovaná 10. prosince. 29. prosince jsme se dostali až do vstupních dveří katedrály po volbě prezidenta, pak přeplněné třetí nádvoří Hradu a poté v restauraci Lobkovického paláce objednávka: „Dvakrát svařáka.“ Servírka rozverně dodala: „A priessnitz na krk, ne?“ Po těch téměř dvou měsících na ulicích a náměstích jsme byli všichni nastydlí a na hlase to bylo znát. Pak už červen, volby a Staroměstské náměstí s Českou filharmonií – náš kolega Mirek Vilímec na prvních houslích.

Tu vzpomínku nám, naší generaci, nikdo nemůže vzít. Ani tu úžasnou dobu prvního desetiletí po listopadu. Na prvním místě byla v té době svoboda a naplnění hodnot, které nám po celou tu všivou komunistickou dobu připomínali a vštěpovali naši rodiče. Naštěstí jsme měli politiky, kteří dovedli slovo svoboda naplnit konkrétními kroky.

Připomenutí i oslavy 30. výročí listopadu 1989 budou určitě veliké. Snad bude co slavit. Proč? Proč ta skepse? Protože zvláště v poslední době se nám obsah toho nejdůležitějšího slova svoboda rozplývá a vytrácí. Stává se floskulí, frází, prázdnou skořápkou a améboidní,
nesrozumitelnou politikou.

Já osobně si asi připomenu tento den dopoledne u Hlávkovy koleje, večer na koncertě v Betlémské kapli a před půlnocí v podloubí na Národní třídě. Pozdě večer tam postávají dnes většinou šedesáti a víceletí, kteří nehalasí, nesvolávají opulentní demonstrace, ale vědí, že to byli oni, kdo tu krásnou tíhu doby po listopadu nesli, a že to byli oni, kdo ji zvládli. Pozdě večer tam potkávám známé tváře. Usmějeme se na sebe, podáme si ruku a odcházíme.

Co se s odkazem této doby stalo, to už většinou není v našich rukách. To převzali, téměř se mi chce říci, že „zprivatizovali“, někteří naši „následovníci“. Je na všech, kteří pojem slova svoboda berou vážně, aby znovu dali tomuto slovu jeho pravý obsah.