Kateřina Hloušková: Novela školského zákona: Školství je pro vládu prioritou

V roce 2025 se do českého školství investuje téměř 291 miliard korun. To je naprosto rekordní částka, která se meziročně zvýšila o 22 miliard. Mimochodem jen toto navýšení představuje větší sumu peněz než je celý rozpočet Ministerstva kultury. Všechny divadla, koncerty, galerie, hrady, zámky, festivaly, muzea, výstavy prostě veškerá kultura, na kterou není Česká republika úplně chudá, nás stojí méně, než kolik je v příštím roce přidáno českému školství. Největší část těchto peněz půjde do regionálního školství, jinými slovy do základních a středních škol, kde platy učitelů vzrostou o 7 %. Přesto to budou velmi pravděpodobně právě tyto školy a učitelé, nikoliv hudebníci, kasteláni či kurátoři, kdo bude mluvit o stávce, podfinancovanosti a o tom, že jejich resort není pro vládu prioritou. Je. A dokazuje to i aktuální novela školského zákona.  

       

Jak jsem podrobně popisovala již v jednom z minulých článků náš školský systém je nebývale roztříštěný. Máme přibližně 4000 škol, ale polovina z nich vzdělává jen 10 % dětí. U těchto malých škol je pak částka vynaložená na některé nezbytné činnosti (administrativa, účetnictví apod.) v přepočtu na jednoho žáka až 15 krát vyšší než u škol, které mají 500 a více žáků. Tyto malé izolované školy jsou nejen velice drahé, ale z podstaty věci patří mezi ty méně kvalitní nebo v rámci republikového srovnání mezi ty vůbec nejhorší (čest výjimkám, jsou i malé vesnické školy, které odvádí skvělou práci, vše je totiž o lidech). 

S touto rozdrobeností souvisí i rozdílná kvalita vzdělávání mezi regiony, která je místy až propastná, a v plné nahotě ji odkryla digitalizace přijímacího řízení na střední školy. Výsledky, které by v Praze či Brně nestačily ani na méně žádané učební obory s maturitou, zajistily v Ústí či Karlových Varech pohodlné přijetí na místní gymnázia. S tím pak ale souvisí celý následný řetězec či spíše začarovaný kruh zaostávání těchto regionů – kde nežijí vzdělaní a motivovaní lidé, tam nemohou prosperovat dobré firmy, chybí poptávka po kvalitních službách, jinými slovy neudrží se tam peníze ani prosperita. I na tuto situaci reaguje vláda právě předkládanou reformou regionálního školství. O co v ní jde? 

Novela například zavádí takzvané svazkování škol, tedy nikoliv jejich rušení, ale spojování více maličkých škol pod jedno vedení, což s jistotou ušetří peníze, ale hlavně školám otevře nové možnosti – malá škola například nepřiláká a ani nezaplatí dobrého učitele jazyků nebo IT, nezajistí školního psychologa, ale pokud je bude sdílet (a společně platit) více menších škol, pak se šance logicky zvyšují. 

Velmi výraznou změnou bude také prodloužení povinného vzdělávání o dva roky se současným zrušením “propadávání”. Konkrétně se základní školní docházka vrátí zpět na kdysi běžných osm let, ale nově přibudou další dva povinné roky na střední škole. Cílem je, aby všechny děti měly nárok na dostatečnou přípravu pro další studium nebo zaměstnání a tedy lepší šanci pro uplatnění na trhu práce. Změna prostředí, povinný přechod ze základní školy na školu střední, znamená šanci i pro ty, kteří v současné době vypadávají ze společnosti již v dětském věku a vlastně nikdy se už nechytí. Současně s tím se také činí kroky, které mají zabránit tomu, aby Česká republika byla světovým rekordmanem v počtu odkladů nástupu do první třídy. 

Dalším důležitým bodem je přehodnocení inkluze. To, že se tato jinak velmi bohulibá záležitost poněkud nezvládla, je asi nejčastěji zmiňovaný důvod frustrace učitelů, žáků i rodičů. Inkluze má pomáhat dětem se speciálními potřebami, ale nesmí mít negativní vliv na všechny ostatní. Není možné, aby péče o jedno hendikepované dítě znamenala paralyzování všech ostatních. Učitelé a asistenti vynakládají neúměrnou námahu na uspokojení potřeb jednoho člověka a nemají sílu na zbytek třídy. Cítí, že to nezvládají, vede to často k jejich vyhoření. Nehendikepované děti si s takovou situaci neumí poradit, stydí se projevit nesouhlas, a tak mlčí, nudí se a ztrácejí o školu zájem. To je cesta, která ve finále nevyhovuje vůbec nikomu.       

No a v neposlední řadě, kromě dalších drobnějších úprav, reforma zavádí takzvané individuální vzdělávací účty. Jde o prostředek doporučovaný Evropskou komisí a prověřený praxí mnoha evropských zemí. Velmi zjednodušeně řečeno, jde o rozšíření možnosti celoživotního vzdělávání pro všechny. Nyní má na školení, benefity, doplnění kvalifikace a podobně nárok jen zaměstanec prostřednictvím svého zaměstavatele, nebo člověk registrovaný na úřadu práce, kterému tyto nabídky zprostředkovává a hradí stát. Individuální vzdělávací účet bude mít ale každý dospělý bez dalších podmínek. Vycházíme-li z praxe jiných zemí, vidíme, že například ve Francii má každý člověk v produktivním věku účet, na který mu stát každoročně posílá stanovenou částku. Tu lze využít buď na dílčí vzdělávací aktivity, nebo ji lze ušetřit do dalších let a použít na něco finančně náročnějšího. Schopnost přizpůsobit se aktuálním a rychle se měnícím podmínkám na trhu práce bude totiž v 2budoucnu naprosto klíčová. Komu tento vlak ujede, už do něj naskočí jen velmi těžko.   

Věřím, že novela školského zákona přinese českému školství žádané a žádoucí uklidnění. Snad už se od pouhého opakování mantry o podfinancování posuneme k samotnému řešení skutečných problémů, které nás brzdí.