Jan Hroudný: Rozhodnuto: vláda u Ústavního soudu obstála

Ve středu jsme se po několika měsících čekání dočkali rozhodnutí Ústavního soudu ve věci mimořádné valorizace důchodů. Tu před soudem zpochybnila skupina opozičních poslanců. Výsledek? Návrh byl zamítnut a úprava zůstává v platnosti. A to je podle mě dobrá zpráva.

Proč? Ústavní soud je bezpochyby silná instituce, za posledních třicet let se na něm vystřídala řada respektovaných osobností a mnohokrát promluvil i do třaskavých politických kauz (viz např. rozhodnutí ve věci Melčák). Jeho zdrženlivý přístup v současném případě je podle mého názoru na místě.    

Jakákoliv vláda musí mít dostatečný manipulační prostor pro nakládání se státním rozpočtem. Více než 73 % státních výdajů dnes představují mandatorní a quasi-mandatorní výdaje. Vraťme se do léta 2023, kdy zuřila vysoká inflace. Průměrné zvýšení důchodů o 1770 Kč by v praxi znamenalo o 20 miliard vyšší výdaje, a tím pádem rozpočtový schodek, který by přesáhl 300 miliard.

I Ústavní soud slovy svého předsedy Baxy zdůraznil, že se jedná o rozhodnutí pro budoucnost – zdravé státní finance jsou ostatně i v zájmu obyvatel závislých na příjmech poskytovaných státem. Osobně bych řekl, že snížení valorizace bylo dokonce nezbytným minimem, které budou muset doprovázet další reformy. Důchodové systémy dlouhodobě a neřízeně směřují ke katastrofě a mezigenerační solidarita má fungovat oboustranně. Nikdo zkrátka nemůže rozumně předpokládat, že se za situace, kdy zchudnou všichni, budou mít důchodci stále stejně dobře. Té představě chybí základní smysl pro realitu.

V médiích jsou citovány analýzy a mezinárodní srovnání, ze kterých jasně vyplývá, že čeští důchodci jsou na tom celkově desátí nejlepší na světě, v materiálním blahobytu vychází dokonce nejlépe na celém světě.

To ale pro rozhodnutí Ústavního soudu není až tak podstatné. Ten se zabýval několika okruhy otázek, které je na místě alespoň stručně vysvětlit.

V prvé řadě šlo o námitku vyhlášení stavu legislativní nouze a projednání návrhu ve zkráceném jednání. S tím úzce souvisí výhrady k porušení jednacího řádu a ochrany práv parlamentní menšiny. V podstatě jde o chronický problém našeho zákonodárství, nezapomeňme, že i za vlády ANO byl použit u 81 návrhů. Ústavní soud zdůraznil, že stav legislativní nouze byl opodstatněn hrozbou značné hospodářské škody – jak totiž správně uvádí, nejde „jen“ o loňských 20 miliard. Mimořádná valorizace se totiž trvale projeví v osobním vyměřovacím základu, což má pochopitelně následky do budoucna.

Opozice navíc sama sobě poněkud uškodila. Nález Ústavního soudu cituje Tomia Okamuru i Alenu Schillerovou a jejich hrdé přiznání se k záměrným obstrukcím. Ústavní soud dovodil, že zástupci opozice měli dostatek času se k předmětu zákona vyjádřit, a že se jej rozhodli využít k obstrukcím, je jejich problém.

Ústavní soud se zabýval také případnou retroaktivitou, právní jistotou a principem legitimního očekávání. Delší rozbor jeho závěrů není předmětem tohoto komentáře, zájemce odkazuji přímo na text rozhodnutí, případně na tiskovou zprávu. Rozhodnutí podpořila jasná většina soudců – 12 proti 3 disentujícím.

Co říct závěrem? Ústavní soud nastínil, že opozice si nemůže dělat co chce a zároveň tvrdit, že neměla dost času projednat návrh zákona. Vláda dostane prostor pro smysluplnou konsolidaci veřejných financí – a to je rozhodně dobrá zpráva.