Ivana Ryčlová: Jevgenij Zamjatin znovu aktuální

Historie je občas plná absurdit. Ten, o kom se nemluví, časem přestává existovat. Propracovaný model zapomínání, jeden z nejdokonalejších produktů sovětského systému, vytěsnil na dlouhá léta mnohá jména z našeho povědomí, či alespoň potlačil jejich význam, upřel jim mnohá prvenství. Tak se stalo, že synonymem pro dystopickou literaturu vytvářející obraz státu vzdálené budoucnosti, v němž je myšlení obyvatel řízeno totalitním vládcem, se stal George Orwell. To je fakt daný nepochybně skutečností, že Orwellův román 1984 patřil svého času k povinné intelektuální výbavě každého průměrně vzdorujícího občana naší země. Tím, kdo toto téma otevřel jako první, však nebyl Orwell, ale Jevgenij Zamjatin (1884–1937), jedna z nejzajímavějších osobností ruské literatury 20. století. Využijme nadcházející 140 výročí Zamjatinova narození k tomu, abychom si jeho zásadní dílo, román My (1920) – jehož myšlenkové poselství je v kontextu dění v Putinově Rusku znovu aktuální – oživili.

V románu My nás hlavní hrdina a vypravěč příběhu, občan číslo D-503, uvádí do společnosti třetího tisíciletí, která po Dvousetleté válce žije v Jednotném státě, izolovaném od okolního světa vysokou zdí. Dobroditel, neomezený vládce státu, nepromíjí nesouhlas se systémem, který k ovládání obyvatel vytvořil. Lidé jsou nepřetržitě sledováni skrze skleněné stěny svých bytů pouličními membránami zachycujícími hovory. Udat kohokoli na Úřadu strážců se považuje za záslužný čin. Sám autor komentoval román ve své lehkovážně stylizované autobiografii následovně: „…My je nejhumornější a zároveň nejvážnější dílo, které jsem kdy vytvořil. Kromě toho mám dojem, že nejvážnější a nejzajímavější romány jsem nenapsal já, ale odehrály se v mém životě…“

Pochmurná literární vize totalitního státu nepřinesla Zamjatinovi na rozdíl od Orwella, světový věhlas. Dopad románu My na autorův lidský i spisovatelský osud byl tragický – učinil ze Zamjatina exulanta. Jinak tomu ani v sovětském Rusku za Stalinovy vlády být nemohlo. Cenzoři, kteří na počátku dvacátých let rukopis románu My četli, rozpoznali v antiutopii nasycené chladnou satirou ideologicky závadné dílo a všechna nakladatelství a periodika se od jeho publikace distancovala. Přesto však román nezůstal před čtenáři utajen. Kromě toho, že Zamjatin půjčoval rukopis románu ke čtení, vystupoval s ním na literárních večerech, přednášel o něm v moskevských a leningradských intelektuálních kruzích. Nelze se tedy divit, že když se nepodařilo román utajit a zabránit jeho šíření, snažila se oficiální kritika autora alespoň diskreditovat. V tomto směru vynikal Maxim Gorkij, později lídr oficiální sovětské literatury, jenž se Zamjatina snažil deklasovat tím, že netvoří jako umělec, ale jako inženýr. Dodejme, že Zamjatin měl technické vzdělání a než se vydal na dráhu spisovatele, stavěl v britském Glasgow, Newcastlu a Sunderlandu ledoborce. Byl rovněž konstruktérem největšího sovětského ledoborce, který nesl Leninovo jméno. Možná právě díky svému exaktnímu vzdělání tvořil díla s dokonalou kompozicí a strukturou vyprávění, která mohla méně talentovaným sloužit jako vzor literární techniky.

Zamjatin mohl stěží předpokládat, že jeho obraz Jednotného státu tak rychle přestane být výmyslem a že postava Dobroditele, k němuž propaganda směřuje všechnu lásku obyvatel, získá s příchodem Stalina k moci jasné kontury. A už vůbec by se zřejmě nenadál, že z literární fikce daleké budoucnosti se po sto letech stane ruská realita a Dobroditel, personifikovaný mocichtivým Putinem, ožije. To, co zatím nevíme, je, jak dlouho Dobroditelova agresivní válka ještě potrvá a jak vysokou zeď kolem své země postaví.