Jan Hroudný: Co se děje v Polsku?

Polské parlamentní volby se rychle blíží, proto jsme pro vás připravili předvolební přehled základních informací, které potřebujete vědět. 

Parlamentní volby letos připadají na neděli 15. října. Volit se bude současně do obou komor polského parlamentu – Sejmu i Senátu. Sejm má 460 poslanců, v Senátu zasedá 100 senátorů. Zatímco v Sejmu drží většinu koalice postavená na půdorysu Sjednocené pravice (Zjednoczona Prawica), Senát ovládá opozice reprezentovaná zejména Občanskou koalicí (Koalicja Obywatelska).

Kandidáti 

Začneme u současné vládnoucí koalice. Ta je v Polsku první, které se podařilo vyhrát volby dvakrát v řadě, vládne tedy již osm let. Kandidátka Sjednocená pravice (název je lehce eufemistický, její politici se mezi sebou občas dost nesnášejí) je většinově složená z poslanců sociálně-konzervativního Práva i spravedlnosti (Prawo i Sprawiedliwość), které vede veterán polské politiky Jarosław Kaczyński (politicky se poprvé angažoval už v Solidaritě, premiérem Polska byl jen velmi krátce a jako řadový poslanec spíše tahá za nitky z pozadí). Druhou nejsilnější stranou této kandidátky je Suverénní Polsko (Suwerenna Polska), jehož lídrem je současný ministr spravedlnosti a hlavní strůjce kontroverzních soudních reforem Zbigniew Ziobro. Podpora kandidátky se momentálně pohybuje kolem 35 % (ve volbách v roce 2019 to bylo 43,6 %). Je tak zřejmé, že Sjednocená pravice pravděpodobně bude potřebovat pro sestavení vlády koaličního partnera.

Hegemonii vládní PiS by naopak chtěla narušit Občanská koalice, ve které má rozhodující slovo středová Občanská platforma (Platforma Obywatelska) pod vedením Donalda Tuska (bývalý polský premiér a předseda Evropské rady). Ten bývá mnohdy až démonizován jako služebník Ruska, případně Německa. Strana obecně zastává proevropské postoje (Tusk obviňuje PiS, že chce prý vyvést Polsko z EU. Spíš než o obvinění postavené na reálném základě jde o předvolební rétoriku). Prioritou bude také zmírnění potratové legislativy. Podpora této kandidátky je aktuálně na úrovni 30 %.

Novinkou je naopak středové až středopravé seskupení Třetí cesta (Trzecia Droga). Vzniklo jako společná kandidátka polských lidovců a strany Polsko 2050, kterou založil novinář a neúspěšný prezidentský kandidát Szymon Hołownia. Kandidátka, jejíž preference se momentálně pohybují kolem 10 %, představuje v podstatě klasický křesťansko-demokratický program se silným ekologickým zaměřením, konzervativní hodnotovou orientací a centristickými ekonomickými pozicemi.

Okolo 10 % se pohybuje i kandidátka Levice (Lewica). Opět se jedná o spojení několika stran, z nichž nejsilnější je Nová levice (Nowa Lewica). Seskupení zastává sociálně-demokratické ekonomické postoje, v kulturních otázkách je na Polsko výrazně progresivní. Lídrem seskupení je Włodzimierz Czarzasty.

Jazýčkem na vahách tak možná bude Konfederace svoboda a nezávislost (Konfederacja Wolność i Niepodległość). Kandidátka, která bývá běžně označována jako krajně pravicová, je zvláště populární u mladých voličů. Představuje zajímavý spletenec různých názorových proudů (libertariáni, monarchisté apod.), obecně lze ale říct, že je stejně jako PiS konzervativní, na ekonomické ose je ale výrazně víc vpravo. Mezi nejvýraznější osobnosti kandidátky patří excentrický libertarián s motýlkem Janusz Korwin-Mikke (jako poslanec Evropského parlamentu během debaty o standardizaci vlakových lístků prohlásil „Ein Reich, ein Volk, ein Ticket“ a zvedl pravici v nechvalně proslulém nacistickém pozdravu). Mladou generaci zde reprezentuje Sławomir Mentzen, který je nejpopulárnějším polským politikem na internetu a rovněž autorem dosti kontroverzního výroku (dle něj vytrženého z kontextu), že Konfederace nechce „Židy, homosexuály, potraty, daně a Evropskou unii“. Konfederace se v průzkumech pohybuje rovněž kolem 10 %.

Témata

Pojďme se podívat na některá témata, která hýbou polskou politikou. S volbami je totiž spojeno i referendum, ve kterém budou voliči rozhodovat o čtyřech otázkách: plotu na hranici s Běloruskem, přijímání migrantů na základě unijní legislativy, privatizace a zvyšování věku odchodu do důchodu.

Pořádný poprask před nedávnem vyvolal ministr obrany Mariusz Blaszczak, který zveřejnil bývalé strategické obranné plány připravené Tuskovou vládou v roce 2011. Co z plánů vyplývá? V prvé řadě je nutné říct, že plány zachycují krizovou variantu vývoje v případě napadení Polska Ruskem. Polská armáda se každopádně podle tohoto scénáře měla stáhnout na řeku Vislu, kde měla zaujmout obranné postavení a čekat na příchod západních spojenců. Kontroverzní na tom je, že by tak Rusům zůstalo vydáno napospas prakticky 40 % Polska. Poté, co jsme viděli záběry z Buči a dalších ukrajinských měst, si jistě všichni dokážeme představit, jaké hrůzy by se tam odehrály. Politický přesah k současné předvolební situaci je zřejmý. Tusk, jehož vláda plány připravila, je lídrem kandidátky Občanské platformy. PiS se tak může snadno (a do značné míry oprávněně) prezentovat jako garant bezpečnosti Polska, který schválil rekordní investice do modernizace armády.

Spory vyvolal i film Agnieszky Hollandové s názvem Hranice (Zielona granica). Ten se zabývá situací na polsko-běloruské hranici, kde Poláci poté, co přes ni Lukašenko v rámci své hybridní války začal posílat migranty, postavili plot a rozmístili vojenské jednotky. Hollandová ve filmu kritizuje polskou vládu za její přístup k migrantům, ta zase její film porovnává s nacistickou propagandou.

Ochladly i vztahy Polska s Ukrajinou. V Polsku se mluví o obchodní válce a o nevděčnosti Ukrajiny za polskou pomoc při válce s Ruskem. Polsko v reakci na příliv levné ukrajinské zemědělské produkce zavedlo embargo na dovoz obilí. Ukrajina reagovala stížností u WTO (kterou aktuálně pozastavila). Do této situace přišel i výrok premiéra Morawieckého, který však byl spíše dezinterpretován. Morawiecki totiž pouze konstatoval, že Polsko již nedodává zbraně na Ukrajinu a soustředí se na přezbrojení vlastní armády. Výrok však byl interpretován tak, že Polsko zastavuje vývoz zbraní na Ukrajinu. Zelenskyj následně rozčílil Poláky, když v OSN prohlásil, že „Je znepokojivé, že někteří v Evropě si hrají na solidaritu v rámci politického divadla – z obilí dělají thriller. Může se zdát, že se drží vlastních rolí. Ve skutečnosti však pomáhají připravovat scénu pro herce z Moskvy.“ V tomto případě už podle mého názoru bylo jeho vyjádření velmi za hranou a lze jen doufat, že se po volbách situace uklidní.