Kateřina Hloušková: Ještě lepší, než jsme čekali

Nikoliv třetí nejdražší (za Dánskem a Belgií) v porovnání průměrných cen elektřiny, ale až dvacátí první (mezi Slovenskem a Polskem). Nikoliv čtvrtí nejdražší (za Švédskem, Dánskem a Nizozemím) v porovnání průměrných cen plynu, ale až patnáctí (mezi Estonskem a Francií). A nikoliv druzí nejhorší (za Rumunskem) v meziročním růstu pololetních průměrných cen (indexu), ale naprosto nejlepší v celé evropské sedmadvacítce! To je realita, která by nás měla skutečně těšit, ale kterou bychom měli především umět sdělit každému českému občanovi. Takže ještě jednou: naše ceny byly ve druhém pololetí roku 2022 v rámci EU sedmé nejnižší u elektřiny a desáté nejnižší u plynu. A ceny nerostly, ale naopak klesaly. To je vynikající výsledek zvládnutí energetické krize. 

Patrně si vzpomenete na depresivní tabulky a grafy, které ukazovaly, že jsme to právě my, občané České republiky, kdo musí za energie zaplatit téměř úplně nejvíc v celé Evropě. Garantem těchto čísel byl Český statistický úřad a mezinárodní srovnání na jím dodaných podkladech vypracoval renomovaný Eurostat. Byl to šok, který vyděsil snad úplně každého. Tato data nás tehdy po nějakou dobu paralyzovala a vzbudila velký strach z budoucnosti. Sociální sítě i některá „tradiční“ média zaplavily katastrofické přepočty, podle nichž měly české domácnosti za energie platit desítky někdy i stovky tisíc měsíčně, tedy mnohem mnohem víc než třeba Slováci nebo Poláci. Tušili jsme sice, že něco nesedí, že to tak asi nebude, ale neměli jsme se o co opřít. 

Premiér Petr Fiala tehdy vystoupil s informací, že „chyba“ je na straně ČSÚ, který dodává Eurostatu data, jež neodpovídají realitě. Respektive, že dodává ceny nabídkové nikoliv realizované. Reakcí byl zprvu výsměch a poznámky typu „premiérovi se nelíbí data, která odhalují jeho špatnou vládu, tak chce vymyslet jiná“. Ovšem ukázalo se, že Petr Fiala a někteří odborníci, kteří jej v jeho tvrzení podpořili, měli pravdu. Jednoduše řečeno ČSÚ dodal Eurostatu (tak jako doposud vždy) údaje o cenách, za které byla energie v ČR nabízena, což v dobách klidu téměř přesně odpovídalo i cenám, za které je koncový uživatel skutečně pořizoval. Ovšem v době skokového zvýšení cen energií se nůžky mezi nabízenými a reálně placenými cenami obrovsky otevřely. Drtivá většina českých domácností neplatila ony šílené spotové ceny, ale své smluvní ceny z dob před energetickou krizí. Postupem času se sice pochopitelně stále většímu počtu domácností ceny zvyšovaly, ale tehdy už nabíhala vládní pomoc, úsporný tarif a posléze i vládní strop. Tyto údaje však ČSÚ podle své původní metodiky nedokázal přepočítat a nabídnout. Proto premiér oznámil vznik expertní skupiny složené ze zástupců nejvýznamnějších energetických dodavatelů, Českého statistického úřadu a také Českého regulačního úřadu, kteří měli najít řešení. Povedlo se.

Prohráváme boj o informace 

Škoda však již byla udělána a v mnoha lidech už navždy zůstane nejen onen šok a nedůvěra, ale i jen první část informace (platíme téměř nejvíc z celé Evropy) a ta druhá (ani zdaleka to tak není, výsledky mezinárodního srovnání jsou pro nás naopak velmi povzbudivé) se k nim už nikdy nedostane. Tak to je. A je to podle mne i hlavní důvod oné skepse, strachu českých domácností utrácet, nedůvěry ve vlastní stát i ekonomiku, které sice nejsou oprávněné, ale jsou nesporně přítomné a zbytečně nás sráží. Jednoduše řečeno, mezi lidmi jsou mnohem více rozšířeny informace, které lze souhrnně označit jako protivládní, jež jsou současně – a jistě nikoliv náhodou – výrazně pesimističtější, než je realita i naše každodenní zkušenost. 

Běžní lidé prostě „vědí“, že je zle, že se jejich životní podmínky stále zhoršují, že velkému množství domácností hrozí chudoba. A realita? Výsledky šetření ČSÚ v oblasti životních podmínek zveřejněné v únoru 2023 jsou následující: Na každou osobu v české domácnosti připadal průměrný čistý příjem 241,2 tisíc korun, což je o 21 055 korun více než v předchozím roce. Měsíční průměr čistých příjmů na osobu dosáhnul 20 097 korun. Celkové výdaje za bydlení v roce 2022 činily v průměru 6 820 korun měsíčně na domácnost. Míra ohrožení příjmovou chudobou byla 10,2 %, materiálně a sociálně deprivovaných domácností bylo 4,8 %.“ (Životní podmínky 2022) To při vší úctě k těm, kteří to nemají jednoduché a musí se hodně snažit, aby vyšli, nejsou v rámci celé společnosti nijak děsivé výsledky, naopak. Tak kde je chyba? Proč vidíme naši situaci výrazně horší, než skutečně je? Chyba je především v tom, že vládní tábor prohrává boj v informování veřejnosti, a dokud se toto nezmění, nezmění se ani naše “blbá nálada”.