Ivana Ryčlová: Soud nad rusofobií

Když jsem si před pár dny prohlížela záběry z 11. petrohradského mezinárodního právního fóra, na nichž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová vyzývá k přijetí zákona kriminalizujícího rusofobii, zatrnulo mi. Její příjmení spustilo v mé mysli řetězec asociací, které mne vrátily do porevolučního Ruska. Do doby, kdy se rodila propagandistická dramatika. Klenotem tohoto žánru bylo v druhé polovině dvacátých let dílo z pera divadelního teoretika Konstantina Treňova, nazvané podle hlavní hrdinky Ljubov Jarová (1926). Ve finále hry odevzdává hrdinka svého muže, který se přidal k bílým, do rukou bolševiků, kde ho čeká „spravedlivý soud“ a poprava. Teprve tímto skutkem se stává opravdovou soudružkou a prototypem uvědomělé sovětské ženy. Hře se pro její zásadní ideologický obsah dostalo v sovětském období několika filmových zpracování. Filmová verze ze sedmdesátých let, v níž režisér Vladimir Fetin obsadil do hlavní role Ljudmilu Čursinu nazývanou sovětská Marilyn Monroe, patří do zlatého fondu sovětské propagandistické kinematografie.

Těch, kdo sledují fanatismus, s nímž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová prosazuje přijetí zákona trestajícího rusofobii, asi není mnoho. Rovněž nepředpokládám, že čtenářů, kterým by zmíněný fanatismus připomněl hrdinku Treňovova dramatu, bude více, než lze spočítat na prstech jedné ruky. Znalost této propagandistické hry samozřejmě není nezbytně nutnou podmínkou k tomu, aby člověk pochopil, že v Rusku nastala renesance zvrácené ideologie. Demagogické výroky Iriny Jarové o tom, že zavedení trestní odpovědnosti za rusofobii je „zaměřeno na zachování míru a bezpečnosti“ a k ochraně „ruského světa“ před vměšováním Západu, dnes překvapí jen málokoho. Absurditou připomínají porevoluční divadelní žánr – agitačního soud. Originalita žánru spočívala v tom, že na jevištích sovětských divadel docházelo k inscenování vymyšlených tribunálů, v nichž byla „souzena“ aktuální politická témata. 

Rádio Svoboda 12. května 2023 po skončení 11. petrohradského mezinárodního právního fóra uvedlo, že Irina Jarová navrhla „přesně definovat rusofobii jako misantropickou ideologii a zavést samostatnou trestní odpovědnost za rusofobii“. Návrh, že pojem „rusofobie“

by měl být zakotven v ruské legislativě a měla by být zavedena odpovědnost za „rusofobní aktivity“, podpořil také náměstek ruského ministra spravedlnosti Andrej Loginov a Taťjana Moskalkovová, ruská ombudsmanka pro lidská práva. Jak uvádí Rádio Svoboda, Moskalkovová mj. řekla: „Přestože subjektem tohoto trestného činu budou zpravidla cizí státní příslušníci žijící na jiném území, máme podle trestního zákoníku právo vynést rozsudek v nepřítomnosti již dnes – a nechť jsou za neoholokaust zodpovědni dnes alespoň morálně a zítra právně.“ 

Nazývání rusofobie ideologií Západu a její přirovnávání k antisemitismu je u prokremelsky orientovaných politiků i politologů časté a není pouze otázkou posledního roku. V tomto směru stojí za pozornost více než dvacetistránkové pojednání Olega Němenského, vědeckého pracovníka Ústavu Slovanských studií Ruské akademie věd s názvem Rusofobie jako ideologie, zveřejněné na různých internetových platformách v červnu 2014. Lze očekávat, že bude-li přijat zákon o rusofobii, porevoluční divadelní žánr agitačního soudu dostane v Putinově Rusku nový rozměr: soudy nad rusofoby se přenesou do skutečných soudních síní. A místopředsedkyně Státní dumy Jarová se bude moci cítit opravdovou Putinovou soudružkou.