2. října 2026, Institut 17

Mirek Topolánek: Cesta zpět je jedinou cestou vpřed

rubrika: Texty

Bývalý premiér Mirek Topolánek, jeden ze spoluzakladatelů evropského konzervativního hnutí, vystoupil 1. října 2026 v Praze na zasedání skupiny Evropských konzervativců a reformistů. Ve svém projevu bilancuje více než dvacet let evropského konzervativního hnutí a připomněl svá varování z roku 2007 před přebujelou byrokracií, regulacemi a ztrátou konkurenceschopnosti. Tehdejší obavy se podle něj naplnily a situace je dnes ještě horší. Za ohrožené označil občanskou, individuální, ekonomickou, energetickou i informační svobodu, bezpečnost a samotnou podstatu tržní ekonomiky. Konzervativce vyzval, aby se nebáli říkat pravdu

 

Dobrý večer, milí přátelé, kolegové, vážení konzervativci a reformisté. Jak se máte, lidi?

Doufám, že jste si užili pár dní v Praze, ve městě, kde to všechno začalo. Děkuji za pozvání na tuto vzpomínkovou akci. Je to pro mě velká čest a privilegium a moc si toho vážím. Pokusím se vás příliš nenudit. Rád bych vám připomněl naše počátky, kořeny a základy a především se s vámi podělil o své úvahy, jak můžeme dosáhnout svých cílů, reformovat Evropskou unii a vrátit ji do doby, kdy ještě fungovala. Vlastně někam do doby před Maastrichtskou smlouvou. Nikdy jsem nechtěl EU zničit ani z ní vystoupit. Moje země nemá jinou geopolitickou alternativu. Pokud nemáte alternativu, nemáte možnost volby, zvlášť v blízkosti agresivního, imperialistického a fašistického Ruska. Moje generace zažila Pražské jaro a následnou okupaci sovětskými hordami. Už nikdy více.

„I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ Tato věta je překladem z hebrejštiny a nám konzervativcům připomíná jeden ze zdrojů našich kořenů, naší tradice a evropské dominance, totiž křesťansko-židovské dědictví. Možná právě tohle měli na mysli tři muži, kteří se sešli v Praze a hleděli do blízké budoucnosti, když sepisovali následující text. Ocituji z něj jen úryvky:

Rozšíření EU o nové přistupující země ze střední a východní Evropy přivedlo evropské národy na historickou křižovatku. Jedním směrem leží centralizovaný, federální evropský superstát, který slouží spíše zájmům byrokratů a politiků než zájmům lidí. Druhá cesta vede k partnerství suverénních států v rámci jednotného hospodářského prostoru se společným trhem, volným obchodem a spoluprací ve věcech společného zájmu. Věříme, že všechny evropské národy by měly respektovat rozmanitost, tradici a specifické národní zájmy. Evropské státy potřebují pružnější rámec evropské spolupráce založený na konsenzu mezi demokratickými národními státy, a nikoli další přesun rovnováhy moci, ať už od evropských národů ke vzdáleným nadnárodním institucím, nebo mezi národy navzájem…

Podepsali jej 10. června 2003 Iain Duncan Smith za britskou Konzervativní stranu, Ludwik Dorn za stranu Právo a spravedlnost a já, Mirek Topolánek, za Občanskou demokratickou stranu. Nesl název Pražská deklarace. Dnes bychom řekli, že to byla vlastně První pražská deklarace. Jednota v rozmanitosti. Základní raison d'être existence. Tehdy, v létě 2003, jsme řekli: Buď hnutí! I bylo hnutí. Byli jsme otcové zakladatelé.

Na to hnutí jsme si ale museli chvíli počkat. David Cameron, já a naše strany jsme založili Hnutí za evropskou reformu 13. července 2006 jako středopravou evropskou politickou alianci prosazující konzervatismus, ekonomický liberalismus, atlantismus a měkký euroskepticismus. Toto uskupení bylo přímým předchůdcem Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR Party) a Skupiny Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu.

Skupina Evropských konzervativců a reformistů se dohodla na svých základních principech a zásadách a vyhlásila je v takzvané Druhé pražské deklaraci v březnu 2009. Nebudu je tu opakovat. Snad si je ještě všichni pamatujeme. Je to historie. Nikoho to doopravdy nezajímá. Důležité je, co to přineslo. Co jsme změnili? Jaké reformní kroky jsme prosadili? Upřímně řečeno, nic moc.

Dobře si pamatuji, co jsem řekl na ustavující konferenci Hnutí za evropskou reformu v Bruselu 6. března 2007, a připomenu to vám i sobě.

Řekl jsem, že nepotřebujeme nové hodnoty ani vize. Držme se těch, které nám přinesly úspěch. Važme si úžasné dobrovolné spolupráce svobodných lidí, která přináší mír a prosperitu. Kultivujme prostor svobody, odstraňme zbývající bariéry a diskriminaci a mějme na zřeteli jednoduché, všem srozumitelné cíle Společenství uhlí a oceli.

Řekl jsem, že EU neohrožuje krize institucí ani krize formy. EU ohrožuje krize obsahu a hodnot. Problém není v tom, že by integrace byla příliš mělká, EU příliš nesjednocená nebo rozhodovací mechanismy příliš neefektivní. Vytrácí se něco podstatného – svoboda. Svoboda je přece hlavní evropskou hodnotou. Právě jí má evropská integrace sloužit. Přesto se svoboda stává obětí sjednocování.

Řekl jsem, že Evropská unie je příliš těžkopádná a nese příliš mnoho mrtvé váhy. Táhne s sebou příliš mnoho regulací, příliš mnoho byrokracie a příliš mnoho neproduktivního přerozdělování.

Řekl jsem, že nepotřebujeme silnější evropský motor a lepší převodovku. Potřebujeme modernější, lehčí auto, ne zastaralý silniční křižník ze staré éry sociálního státu. Řečeno ekologicky, potřebujeme úspornější evropské vozidlo, které méně zatěžuje svobodné prostředí občanů a vypouští méně eurobyrokratických škodlivin.

Řekl jsem, že zatímco se v Evropě přeme o to, jak donutit občany a firmy platit vyšší, sjednocené daně, přidáváme k už tak přeregulovanému pracovnímu právu desítky dalších ochromujících povinností a sníme o chiméře sociálního státu. Skutečná moc, zejména ta ekonomická, se přesouvá do Asie. Naším budoucím vyzyvatelem bude Čína. Pokud se neprobudíme a nevzpomeneme si, v čem spočívá naše síla, bude Evropa za několik desetiletí třetiřadou mocností. Když se Evropa před půl tisíciletím vydala na cestu vzhůru a překonávala středověkou zaostalost oproti jiným civilizacím, bylo to díky společenskému pluralismu, rozvoji obchodu, vzdělání a novým technologiím. Ten recept platí i dnes. Zatím to ale vypadá obráceně. Zatímco Čína přebírá stále víc z evropského ekonomického liberalismu, Evropská unie se, zdá se, chce učit od zastaralé čínské byrokracie.

Před dvaceti lety jsem řekl, že pokud nezměníme dnešní trendy, budeme za několik desetiletí relativně chudí. Řekl jsem, že Evropa nutně potřebuje modernizaci, což neznamená nic jiného než návrat k našim tradičním hodnotám. Řekl jsem, že jsou tři: zaprvé SVOBODA, zadruhé SVOBODA, zatřetí SVOBODA. To všechno jsem tehdy řekl.

Všechny mé tehdejší obavy se potvrdily a dnešní stav je, i kvůli zhoršující se geopolitické situaci a viditelnému rozpadu světového řádu, ještě horší. Společnost, která upřednostňuje inkluzi před excelencí, dotace před konkurencí, migraci před radostí z vlastních dětí, předčasný odchod do důchodu před hrdostí na to, že se člověk dokáže postarat sám o sebe, dávky před motivací, sociální stát před osobní odpovědností, okamžitou spotřebu před odloženým uspokojením a utrácení před šetrností, si jako celek asi padnout zaslouží. Nevím, jestli jsem chtěl zažít pád Římské říše v přímém přenosu.

Pojmenujme hrozby a rizika, kterým dnes čelíme:

  1. Ohrožena je naše občanská svoboda. Svobodu nezaručuje pouhá formální existence demokratických institucí. Totalitarismus nemusí nutně ničit formální atributy demokracie, jako je všeobecné volební právo; stačí mu zničit svobodu. Svoboda není totéž co demokracie. Svoboda znamená mnohem víc než demokracie. Když se z demokracie vytratí svoboda, zbude jen prázdná skořápka. Demokracie je založena na rozhodování a vládě většiny. Většina může rozhodnout, a nebylo by to poprvé, kdy svobodu omezila. Dnes se to nepochybně děje populisticky, ve jménu vyššího klimatického principu, ve jménu konání dobra a ve jménu sociální nutnosti. Většina v parlamentu ve čtvrtek rozhodne, že je pátek, a hlasuje o Newtonových a Kirchhoffových zákonech, přestože jsou to také zákony.
  2. Ohrožena je naše individuální svoboda. Naše životy se opět staly předmětem veřejné moci, od narození až po smrt. Byrokraté neslouží; rozhodují. Povolení, licence, schválení, oznámení, potvrzení, povolenky, hlášení, zákazy. Sledují každý náš krok. Chytré telefony, GPS, kamery, odposlechy, Chat Control, whistleblowing, nepovolená témata, zakázaná slova, diskvalifikace jiných než povolených názorů, cancel culture a rostoucí obavy z orwellovského Velkého bratra. Ohroženy jsou základní individuální svobody: právo na život, na soukromí a na ochranu legálně nabytého majetku. Všechna ostatní práva jsou jen odvozená, vynucená a dodatečná. Nemluvě o právech IV. a V. generace – právu na rodinu, na dítě a na manželství pro všechny, na bankovní účet, bydlení, práci, životní prostředí a šťastný život. Všechna kolektivní práva jsou diskutabilní, a pokud ohrožují práva individuální, jsou nepřijatelná. Individuální svobodu den co den ničí státy, skupinový tlak a vydírání ve jménu rovnosti, ve prospěch kolektivních práv a nároků.
  3. Ohrožena je naše ekonomická svoboda. Vysmíváme se ekonomickým zákonům a „neviditelné ruce trhu“. Plivnutím na kapitalismus a ekonomickou svobodu jsme popřeli a ohrozili občanskou i individuální svobodu. Zapomněli jsme na Friedmanovo: „There’s no such thing as a free lunch.“ Podcenili jsme, že pouze bohatá společnost aktivních a motivovaných lidí je schopna, a možná i ochotna, provést tak zásadní změnu, jako je rychlá dekarbonizace a uhlíková neutralita, v čase kratším, než je životnost energetické infrastruktury, bez finanční návratnosti a bez zvýšení konkurenceschopnosti. Chudý, rozzlobený, závislý, na dotacích visící, zpanikařený dav toho schopen není. Naše civilizace spěje ke svému konci. Nebylo by to poprvé. Hlavním příkladem je minulé století. Nakonec je jedno, zda jde o nenávist třídní, rasovou, náboženskou, genderovou, nebo klimatickou.
    Ohrožení německé ekonomiky, a tím i našich závislých ekonomik, ideologickými rozhodnutími je neuvěřitelné. Němci postavili svou poválečnou prosperitu na Marshallově plánu, Erhardových reformách, přítomnosti slabého ekonomického soupeře – neefektivního sovětského impéria, případně na americké angažovanosti v Evropě; v nedávné době na devalvaci marky při přechodu na euro, a tedy na exportní dominanci, na levném ruském plynu, a tedy levné výrobě, podpořené výrobou v satelitech, jako je Česká republika, a na vývozu do Číny, tedy na nekonečném trhu. Nic z toho dnes neexistuje. Přesto stále chceme udržet sociální stát a zachraňovat planetu místo lidí.
  4. Ohrožena je energetická svoboda a bezpečnost. Naše svoboda a nezávislost závisí na energii. Neuspokojení základních potřeb vede ke zkáze. Ambiciózní plány EU problémy způsobují, místo aby je řešily. Ani jejich zmírnění nenapraví škody, které už byly napáchány. Jsme v bodě zlomu. Současná politika nutí všechny spoléhat výhradně na energii z větru a slunce a doufat v zázrak, jako když „vyskočíte z letadla bez padáku a nějak se včas vymyslí, doručí a ve vzduchu připevní padák, který nás zachrání před dopadem na zem“… Po desetiletí varuji před závislostí na ruských surovinách, před překotnými změnami, které ignorují investiční cyklus, před ignorováním fyzikálních zákonů a před aktivismem; vždy jsem mluvil o diverzifikaci, adaptaci a energetické „svobodě“, o našich komparativních výhodách (jádro, centrální zásobování teplem a donedávna i domácí zásoby uhlí). Popírání reality nás žene k závislosti, nesvobodě, válkám, nedostatku, cenovým šokům, ztrátě konkurenceschopnosti, ekonomické chudobě, sociálnímu napětí a revolucím.
    Nepopírám klimatické změny. Možná by stačilo uklidit po sobě, napravit chyby posledních sta let, chránit „lesy, vody, stráně“, zadržovat vodu v krajině, zalesňovat otevřené plochy, zakázat skládkování využitelného odpadu, přestat se snažit řídit vítr a déšť a ekonomickými nástroji postupně měnit chování firem a domácností. Cílem Pařížské dohody není a nikdy nebylo udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti předindustriální úrovni, ale zničit tržní ekonomiku a vyvolat celosvětovou socioekonomickou změnu.
  5. Ohroženy jsou naše bezpečnostní a obranné schopnosti. Nedávno ruský propagandista Solovjov prohlásil: „Chtějí být Poláci další na řadě? Nejsou to Ukrajinci. Nebudeme s nimi zacházet jako s bratry. Všechna ta města zatraceně zničíme v mžiku, bez nasazení pozemních sil. Ukrajiny je nám líto, ale tam budeme bojovat jako Američané v Iráku. Zkrátka, jadernými údery si jistý nejsem, ale jsem si jistý, že ty parchanty zničíme raketovými a leteckými údery. Dvakrát.“ Hrozba je bezprostřední. Nehodlám citovat Marii Zacharovovou, Lavrova, Peskova, Putina ani Medveděva. Ty poslední dva jsem vlastně potkal. Nechci k tomu říkat nic víc. Můj názor je dobře známý. Stále jsem členem pronatovské bezpečnostní komunity, jedním z otců zakladatelů Dnů NATO a konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“. I já chci mír! Udržet ho ale můžeme jen odstrašením, viditelným odhodláním bránit se a připraveností.
    Naše bezpečnost je ohrožena a nemáme nic jiného než NATO. Mnoho členských zemí to tak nevidí. Podporují antiamerikanismus, islamismus, progresivní neomarxismus, antisemitismus a appeasement. Jen jeden příklad za všechny. Světová ekonomika je dnes ohrožena ve třech citlivých oblastech. Každá z nich má svůj problém nebo hrozbu. Suezský průplav, Hormuzský průliv a Tchajwanský průliv. Všechny kontrolují Čína a Írán… EU to nepovažuje za svůj problém a viní Trumpa, přestože těmito třemi úzkými hrdly proudí do Evropy 80 % zboží a surovin. Nebezpečné šílenství!
  6. Ohrožena je naše informační svoboda. Ohrožují nás misinformace a „dezinformace“. Ruská hybridní válka a její přisluhovači, včetně trollích farem a pátých kolon v našich zemích, chrlí přes sítě, podstrčené weby a „temnou stranu síly“ nepravdy, hoaxy a propagandu. Tady se vyplatí odhalovat, identifikovat, a pokud se to prokáže, kriminalizovat jak původce, tak užitečné idioty. Na druhé straně se stát, různí „elfové“, dobrodějové a nositelé jediné pravé pravdy snaží této situace zneužít k ostrakizaci a diskvalifikaci i nepohodlných, ostrých a nepodložených názorů. Ale ale, ty nechceš euro? Aha, ty nejsi pro manželství pro všechny, soudruhu?... Ty nemáš rád Ukrajinu, co? To je stejně nebezpečné. Hranice mezi nezákonnou podporou a propagací (ruského) fašismu, islamismu, komunismu, neonacismu atd. a svobodným vyjadřováním odlišných a nepohodlných názorů se stírá. Kdo hlídá hlídače?
  7. Ohrožena je samotná podstata tržní ekonomiky. Ve hře jsou dotace, regulace, klimatické směrnice, tištění peněz, merkantilismus, etatismus a levicově progresivistické nástroje. Příkladem je rodící se korporátní socialismus a protekcionistické nástroje typu ESG. S novou klimatickou ideologií vznikl radikální a totalizující systém, který generuje zisky nikoli na základě konkurenčního výkonu na trhu, ale na základě proklamování „socialisticky progresivního“ postoje. Ten korporacím zajišťuje dotace, zakázky, úvěry, daňové úlevy, cenovou ochranu, investice, monopoly a další protitržní výhody. Velký kapitál se mění z tržního podnikatele v progresivního mluvčího, čerpá protitržní výhody, dotované zisky a systém, který pomáhá eliminovat nepohodlnou konkurenci. Korporátní socialismus vítězí; kdo se nepřizpůsobí, prohrává.

Teď, když tohle všechno víme, braňme se! Braňme svou svobodu! Braňme kapitalismus. Takže čekáte, co vám poradí sedmdesátiletý důchodce a onkologický pacient. Jak na to? Jaký je plán? Rady zadarmo nedávám. Možná jen doporučení. Není nic jednoduššího než tomu čelit. Vykročte, postavte se do čela změny a přestaňte uhánět po Highway to Hell! Zároveň ale není nic složitějšího. Možná už jsme za tím pomyslným bodem zlomu. Možná je naše civilizace právem odsouzena k zániku a ten proces je nevratný. A tady je moje jediná rada. Zapomeňte na prognózy, zapomeňte na defétisty. Zapomeňte na opatrnost a strach. Dají-li vám čtverečkovaný papír, pište napříč! Žiju podle toho a je to vítězná strategie. Věřte mi! A přidávám citát Winstona Churchilla: „Nikdy se nevzdávejte, nikdy se nevzdávejte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy!“

Když to bude nutné, uzavřete klidně i pakt s ďáblem; udělejte cokoli, co bude potřeba, abychom se dostali z této slepé uličky. Víc pracujte s lidmi napříč všemi zeměmi a všemi společenskými vrstvami. I oni jsou rozzlobení a frustrovaní. Na každém záleží. Nenechávejte je neomarxistům a neonacistům. Obě skupiny jsou dvě strany téže falešné mince: progresivního a národního socialismu. Najděte si partnery v Německu a Francii. Vím, že je to těžké, možná nemožné, ale bez těchto dvou zemí žádné reformy nebudou. Pokud je nepřesvědčíte, EU skončí. Poločas rozpadu začal už dávno. Nebojte se říkat pravdu. Zapomeňte na politickou korektnost a strach z diskvalifikace. A nakonec se snažte neztratit ze zřetele naše hodnoty, cíle a naděje.

A protože jsme konzervativci a reformisté, zakončím stylově. Cesta zpět je jedinou cestou vpřed. Bůh vám žehnej!

Děkuji za pozornost

1. října 2026, Praha

štítky: #ECR



Naše nejnovější výstupy

6. listopadu 2026, IPPO

Úspěch žen nemá být výjimkou. Konference Budoucnost je ONA otevřela důležitá společenská témata

Jaké překážky dnes stojí v cestě ženám, které chtějí uspět v politice, podnikání nebo veřejném životě? Proč ženy stále čelí stereotypům, osobním útokům a zpochybňování svých schopností? A co musí společnost změnit, aby jejich ambice a úspěch byly samozřejmostí? Právě těmto otázkám se věnovala konference Budoucnost je ONA, která se uskutečnila 24. října v pražském Hotelu Golf. Celodenní setkání propojilo osobnosti z byznysu, médií, politiky i dalších profesních oblastí. Eva Decroix zároveň představila novou platformu s názvem #neuráŽENY, která chce dlouhodobě řešit témata jako je propojení žen a mužů, firem a organizací.

4. listopadu 2026, IPPO

Konference Budoucnost je ONA: Návrat z rodičovské nesmí znamenat nižší mzdu

Jak skloubit péči o děti s prací, aby rozhodnutí rodičů bylo skutečně svobodné? Na tuto otázku hledal odpovědi panel „Žena, děti a práce“, který Institut 17 připravil v rámci konference Budoucnost je ONA. Z debaty vzešel konkrétní úkol: Institut 17 zanalyzuje a připraví návrh, jak narovnat podmínky pro ženy, které se vracejí do zaměstnání po rodičovské dovolené.

19. října 2026, IPPO

Školení pro komunální zastupitele: první kroky v novém volebním období

Institut 17 uspořádal ve čtvrtek 15. října školení pro komunální zastupitele po volbách. Zastupitelé se ho účastnili na Hlavní kanceláři ODS v Praze i online.

8. října 2026, IPPO

Akademie 17: Tři víkendy, které vás profesně posunou

Institut 17 otevírá registrace na Akademii 17, nový vzdělávací program pro všechny, kdo chtějí lépe rozumět veřejnému prostoru. Od listopadu do ledna nabídne přednášky, debaty, workshopy a praktické simulace se zkušenými politiky a odborníky.

29. září 2026, IPPO

Připravený stát: krize nebudou čekat na vyhlášení krizového stavu

Jak má Česko reagovat na válku v Evropě, hybridní útoky, kyberútoky nebo rozsáhlé přírodní katastrofy? O tom debatovali odborníci i politici na semináři „Připravený stát“, který se 24. září konal v pražském hotelu Golf pod záštitou senátora a místopředsedy ODS Martina Červíčka. Institut 17 jím otevřel sérii akcí o krizové připravenosti státu, která potrvá až do prosince. Hlavní otázkou přitom nebylo, zda Česko krizový systém má, ale zda dokáže dostatečně rychle reagovat na nové typy hrozeb, při nichž se hranice mezi mírem, krizí a válkou stále více stírá.